Barokní balet ve Florea Theatru 

 
Foto: Vít Štaif, Plzeň 2015

 

 

 

 

 

 

 

 

 

J. Starzer: La Guirlande enchantée & G. Angiolini: Didone Abbandonata


Nechte se inspirovat barokním baletem… V prvním kuse vám Čaroděj Dobroděj zjeví čarovnou girlandu s neuvěřitelnou mocí: „Síla těchto uzlů, moc těchto květin, splní každé přání, uspokojí každé srdce.“ Ve druhém díle budete moci zhodnotit účinky tzv. danza parlante, tedy “mluvícího tance”, kterým Gasparo Angiolini, jeden z nejvýznamnějších reformátorů baletu 18. století, obohatil taneční slovník.
 účinkují: Musica Florea, Hartig Ensemble
choreografie a režie: Helena Kazárová
hudební nastudování: Marek Štryncl 
8.9. | 20:00 | Florea Theatrum, letní scéna HAMU, Malostranské n. 13

Představení se koná pod širým nebem i v případě chladnějšího počasí. Prosíme návštěvníky, aby si s sebou, bude-li to nutné, vzali teplejší oděv a pláštěnku.

Vstupenky

Cena vstupenek:
zóna 1 (přední řady): 400 Kč (studenti a senioři 50% sleva po předložení průkazu)
zóna 2 (zadní řady): 260 Kč (studenti a senioři 50% sleva po předložení průkazu)

 


La Guirlande enchantée- Čarovná girlanda

Balet-pantomima

 
Hudba: Joseph Starzer, 1757
Libreto: Franz Anton Hilverding, 1757
 
 
Choreografie a režie: Helena Kazárová
Hudební příprava a nastudování: Marek Štryncl
Scéna: Leo Märkl, Hans Wetschel, 1766
 
 
Tančí: soubor Hartig, um. vedoucí H. Kazárová
Hraje: orchestr Musica Florea, um. vedoucí M. Štryncl

 

La guirlande enchantée – Čarovná girlanda v datech 

Premiéra: 11.12. 1757 Burgtheater, Vídeň

 

Hudba: pravděpodobně Joseph Starzer (1726-1787) – autorství je určeno podle vídeňských účtů, kde byl Starzer v době 1754-1758 označován za jediného skladatele baletů.(viz: Brown, Bruce Alan: Gluck and the French Theater in Vienna, Claredon Press Oxford, 1991, s. 164)

 

Choreografie premiéry: Franz Anton Christoph Hilverding (17.11.1710 Vídeň-29.5. 1768 Vídeň)

 

Další uvedení: Balet byl ve Dvorním divadle reprízován ještě několikrát v roce 1758. V Mannheimu ho uvedl baletní mistr Fabiani v roce 1769 jako finále po opeře La buona figliola zittella Niccola Picciniho. (viz: Dahm, Sibylle: Ballet Reform in the Eighteenth Century and Ballet at the Mannheim Court). Jelikož Fabiani tančil v letech 1758-9 ve Dvorním divadle (Burgtheateru) ve Vídni a Franze Hilverdinga následoval i do Petrohradu (1764), vycházela jeho verze, ke které se dochovalo libreto, nepochybně z Hilverdingovy. Svědčí o tom i dochovaná ikonografie.

 

Prameny pro revitalizaci:

Tento balet má naprosto výjimečně dochovánu jak hudební, tak ikonografické a písemné prameny.

Hudební: Notový materiál uložený v zámeckém archívu v Českém Krumlově (No. 51, K I) v podobě opisů partů pro 2 violini, 2 oboe, 2 viole, flauto, salterio, corno inglesi, chalumeaux e basso  (fagoto, violoncello). Celkem Sinfonia+22 čísel. Hudba k baletu se dochovala kromě Českého Krumlova též v podobě prvního hlasu ve sbírce Derra de Moroda v Salcburku a jednotlivé party též v Biblioteca Nazionale v Turíně.

Ikonografický: Série vyobrazení jednotlivých fází baletu s kostýmy a scénografií z tzv. Durazzovy sbírky, která se po II. světové válce dostala do soukromých rukou, existují však fotokopie.

Písemný: Synopse vídeňského představení v Journal encyclopédique a libreto ve francouzštině baletního mistra Fabianiho pro uvedení roku 1769 v Mannheimu, které se od Hilverdingovy verze liší jen v několika drobných detailech.

 

 

Choreografie vychází z detailního studia barokního a rokokového pohybového materiálu, který je zachycen jak v písemných pramenech ve formě popisů (knihy o taneční technice, traktáty o gestech a způsobu tvorby tanců), tak v ikonografických pramenech (obrazy, plastiky) a grafických pramenech (tance zapsané tzv. Beauchamps-Feuilletovou notací. Vše se podřizuje též charakteru hudebních čísel (identifikace tanečních typů) a použitých historických dekorací a divadelního prostoru 18. století. 


 

G. Angiolini: Didone Abbandonata

 
DIDONE ABBADONATA (1766)
Ballo tragico pantomimo
Libreto: Gasparo Angiolini
Hudba:   Gasparo Angiolini
 

Účinkující:         

 
Didó – Blanka Ferjentsik Wernerová
Aeneas – Miroslav Stehlík, Jarba – Karel Ferjentsik 
Tančí/Dancers: Hartig Ensemble
Choreografie/Choreography: Helena Kazárová
 
Barokní orchestr Musica Florea řízený Markem Štrynclem
 

 

Opuštěná Didona – dokonalé spojení tance, gesta a hudby

Balet Le Départ d´Enée, ou Didone abandonnée (Aeneův odjezd aneb Opuštěná Didona) měl premiéru na carském dvoře v Petrohradě 29. září 1766 a autorem hudby i choreografie byl Ital Gasparo Angiolini (1731 – 1803). Angiolini, muž mnoha nadání – skvělý sólista, choreograf i zručný hudební skladatel, který zrovna přijel z Vídně, si nevybral známý námět o nešťastné lásce královny z Kartága a řeckého hrdiny Aenea náhodou. Inspirací mu byla stejnojmenná opera libretisty Pietra Metastasia, jeden z největších operních „hitů“ 18. století. V Petrohradě byla tato opera uvedena hned několikrát, v době Angioliniho působení v Rusku to byla velmi úspěšná verze italského skladatele Baldassarra Galuppiho. Popularita námětu a fakt, že po opeře zbyly nákladné kulisy, vedly k nápadu, že by na stejné téma mohl vzniknout i balet. Hudbu k baletu si měl ale Angiolini, známý také svým hudebním nadáním, složit sám. Vznikl tak zhruba půlhodinový opus, který si získal oblibu diváků, dvora i odborníků, své uznání projevil dokonce i sám autor libreta opery, v té době již žijící legenda operního světa. Metastasio v prosinci 1766 adresoval Angiolinimu dopis, v němž píše:

 

„Vaše srdce, můj drahý Angiolini, brání záři Vašeho talentu. Nesporným důkazem této pravdy je Váš vřelý dopis, který mi včera ráno předal Váš pan Coltellini. V ní mi chcete odkázat část ovací, kterými byl obdařen Váš nedostižný balet-pantomima o Didoně, skoro jako slavný sochař, který by chtěl všechny jeho zásluhy přisuzovat hoře, ze které vzešel kámen pro jeho práci. Už je to téměř čtyřicet let, co má ubohá Didona ohlušuje svými nářky evropská divadla, ale ani jeden z Vašich kolegů ji nedokázal tak dokonale ztvárnit, jako jste to dovedl Vy.“ 

 

Mluvící tanec“ jako ideál choreografické tvorby

 

V čem spočíval úspěch tohoto baletu? Z dobových pramenů vyplývá, že zásluhu na něm měla jak novátorská choreografie, tak hudba i umění tanečníků. 

Angiolini byl jedním z nejvýznamnějších reformátorů baletu 18. století. Na jeho tvorbu měla bezesporu vliv léta strávená ve Vídni, kde pracoval pod vedením Franze Hilverdinga (1710-1768), považovaného za jednoho z prvních tvůrců baletů s dramatickou zápletkou, skladatele Christopha Willibalda Glucka (1714-1787) a libretisty Raniera de Calzabigiho (1714-1795). Přelom padesátých a šedesátých let 18. století ve Vídni byl z uměleckého hlediska skutečně revolučním obdobím: Gluck s Calzabigim vytvářeli novou podobu opery, v níž byl kladen důraz na expresivnost hudby a emotivní herectví, a Angiolini byl přímo v centru dění, jelikož do těchto oper vytvářel balety. Gluck byl také autorem hudby k jeho prvnímu významnému dílu Don Juan aneb Kamenná hostina (1761). V této době se začaly formovat Angioliniho vlastní názory na choreografickou tvorbu a Don Juan je baletními historiky považován za první ballet d’action nebo balet-pantomima, nový žánr tanečního umění.

 

Ústředním pojmem jeho teorie, vyjádřené v několika spisech a předmluvách  je „la danza parlante“ – v doslovném překladu „mluvící tanec“. Angiolini chtěl v baletu vyprávět velké příběhy a tragédie slavných autorů, znázorňování historických a mytologických postav bylo podle něj dokonce jedinou nadějí baletu-pantomimy na úspěch a uznání, jelikož alegorické náměty či osudy postav, které nám nejsou známy, nikoho tolik nedojmou.  Při vyprávění těchto velkých příběhů se ovšem musel obejít beze slov, což jej nutilo k přizpůsobení tanečního slovníku a jevištní akce jako takové. 

 

 

(Použito textu k programu MgA. Petry Dotlačilové)

 


 

Florea Theatrum

Představení se odehraje na scéně nazvané Florea Theatrum, která je inspirována divadelními technologiemi vrcholného baroka. Bohatost rozličných dekorací, historická malířská technika, původní osvětlení založené na součinnosti svíčkových a zrcadlových systémů, to vše autenticky zpřítomňuje poetiku jevištní architektury historických divadel. Vzorem se staly po několik staletí dochované scénické konstrukce a mašinerie v Českém Krumlově, Litomyšli a švédském královském paláci v Drottningholmu.