J. J. FUX: COSTANZA E FORTEZZA 

 

Novodobá premiéra

Inscenace vznikla v koprodukci s Evropským hlavním městem kultury Plzeň 2015. 

 

Costanza e Fortezza (1723)

Hudba: Johann Joseph Fux (1660-1741)

libreto: Pietro Pariati (1665-1733)

Hudba k baletům: Niccolò Matteis

Vstupenky

představení se koná i za nepříznivého počasí, doporučujeme v tom případě divákům, aby se odpovídajícím způsobem vybavili (pláštěnky, teplý oděv)
 

 

Historické souvislosti 

„Dramma per musica Costanza e Fortezza“ (Stálost a Statečnost) od J.J.Fuxe lze časově zařadit přibližně do středu vývoje opery na vídeňském dvoře od roku 1700 do Gluckovy reformy. Dílo vzbudilo u současníků obdiv a zájem, který oceňoval nejen samotnou významnou hudební kvalitu díla, ale také ve velké míře výběr a vypracování libret, účinkujících a na svou dobu neslýchané vydání prostředků na vypracování scény, jejímž místem byl vybudovaný amfiteátr pro tři sta účinkujících a 4000 diváků v Jelením příkopě pražského hradu.

Hlavním motivy byl akt vysokého politického významu - korunovace Císaře Karel VI. a narozeninové oslavy jeho manželky Elisabeth Christiny v srpnu roku 1723. O tom, jakou důležitost přisuzovali současníci těmto korunovačním slavnostem, si můžeme udělat odpovídající závěr podle zápisů domácích, dvorských a státních archívů. Ve Viener Diarium kromě takovýchto popisů nacházíme mnohé výrazy obdivu k samotnému provedení, z nichž nejjednoznačnější je závěrečný odstavec zprávy. „Počet přihlížejícího vysokého panstva / výzdoba divadla a jeho proměny / které bylo osvětleno více než tisíci svíčkovými světly a lampióny / šikovnost účinkujících / drahocennost jejich oděvů / vybraná hudba / půvabně provedené tance / mohly být hojně obdivovány, ale ne popsány“. (DTO, str. 19). 

Zásluhu na tom neměl jen skladatel J.J.Fux, ale též libretista a básník Pietro Pariati (narozen 1665). Samotné divadlo a dekoraci vytvořil slavný architekt Galli-Bibiena. Představení se zúčastnilo nebývalé množství známých skladatelů a hudebníků takřka z celé Evropy (z Čech, Itálie, Polska, Francie, Německa, Vídně...). Již v té době slavný skladatel Joachim Quantz se nechal „zaměstnat“ jako řadový hráč v orchestru, jen aby mohl být svědkem této nebývalé události – „Opustil jsem tedy oba své povozy a nechal se najmout k orchestru. Weiß hrál theorbu, Graun violoncello, a já hoboj jako ripienista. Díky tomu jsme měli příležitost během mnohých nezbytných zkoušek operu často slyšet.“... Mnohé sbory v pražské opeře sloužily, dle francouzského umění (vzoru), zároveň baletům. Všechny scény byly průsvitně osvíceny.... Mezi hlavními a concertantními zpěváky a zpěvačkami nebyl ani jeden jediný průměrný, všichni byli dobří.“

 

Děj

Pariatiho libreto vychází z první knihy Dějin římského historika Tita Livia: Etruský král Porsenna obléhá Římskou republiku, aby dosadil na trůn člena vyhnané dynastie Tarquiniovců, Tita Tarquinia. Když však pozná statečnost a nezlomnost obyvatel města a Tarquiniovu věrolomnost, a také když se opakovaně přesvědčí o tom, že bohové stojí na straně Říma, obléhání zanechá a stane se přítelem Římanů. Stálost a statečnost (síla) jsou pro děj tohoto díla skutečně klíčové a postavy římských hrdinů na jevišti jednají pod vlivem těchto ctností, nechávají se jimi vést a samy to také přiznávají. Dalšími určujícími postavami potom budou mytická božstva, především bohyně Vesta (jako obraz císařovny), který je v libretu pouze zmíněn, dále v prvním dějství vystupující říční bůh Tiber jako jakýsi „mluvčí“ bohyně Vesty, a konečně také Génius města Říma vystupující v závěrečné licenci.

 


 

Marek Štryncl - dirigent  

Tomáš Surý – režie

Helena Kazárová – dramaturgie, choreografie

Roman Šolc – výtvarník kostýmů

Jiří Bláha – výtvarník scény

Václav Krajc – architekt scény

Světla: Mojmír Ledvinka

 

Klaudia Račić-Derner – pomocná režie

Peter Dombrovský – asistent režie, inspicient 

Blanka Ferjentsik Wernerová – asistentka choreografie

Žofie Demková - umělecký maskér 

 
 
Osoby a obsazení:
 

Lars Porsenna – Martin Ptáček

Tarquinio – Michaela Šrůmová

Publio Valerio – David Nykl

Valeria – Markéta Cukrová 

Erminio – Alice Martini        

Clelia – Stanislava Jirků  

Orazio: Roman Hoza 

Muzio – Sylva Čmugrová

Tevere (bůh řeky Tiber) – Matúš Mazár      

Génio (génius města Řím) – Matúš Mazár

 
 
Taneční role:  

Blanka Ferjentsik Wernerová – Nymfa, Římská Stálost a Statečnost, Alegorie Habsburské monarchie

Michaela Bartlová – Nymfa, Etruská Smělost, Alegorie Československé republiky

Barbora Dastychová – Nymfa, Římská Orlice, Alegorie Habsburské monarchie

Miroslav Stehlík a Radek Šula – Sálijové (kněží boha Marse), Haruspikové (etruští věštci), Republikáni 

Václav Krajc – Velekněz boha Marse, Haruspik

 

Dále účinkují:

Jan Petráček, Ondřej Šmíd – etruští vojáci    

Jan Typlt – římský liktor, římský voják

Karel Procházka – římský voják

Emílie Šůsová – mladá vestálka  

Kristýna Stoklasová – Římanka 

Peter Dombrovský – Pontifex Maximus  

        

Adam Melíšek, Ondřej Melíšek – manipulanti

 

 
 
Orchestr Musica Florea
Sbor Collegium Floreum 
Hartig Ensemble – Tance a balety tří století
 


 

Musica Florea a Florea Theatrum 

Studium  a uvádění barokních oper  v celé jejich hudebně - divadelně - taneční a výtvarné syntéze provází soubor Musica Florea od jeho vzniku. Takto můžeme připomenout významné projekty jako Sub Olea pacis et palma virtutis - Melodrama de Sancto Venceslao (J. D. Zelenka), opery Castor  a Polux (J. Ph. Rameau), La Danza (Ch. W. Gluck) a Terpsicore (G. F. Händel).  

K roku 2014 se občanské sdružení Musica Florea rozhodlo vytvořit světově unikátní projekt převozného barokního divadla Florea Theatrum, jehož základem je převozná dřevěná divadelní scéna s vlastní výškovou konstrukcí, která je inspirována stavebními  technologiemi  vrcholného baroka. Po vizuální stránce je založena na esteticky působivém efektu hloubkové perspektivy, který je vytvářen důmyslnou kombinací bočních kulis, prospektů a sufit. Bohatost rozličných dekorací, historická malířská technika, původní osvětlení založené na součinnosti svíčkových a zrcadlových systémů, to vše autenticky zpřítomňuje poetiku jevištní architektury historických divadel. Vzorem se staly po několik staletí dochované, popřípadě dle dobových parametrů obnovené scénické konstrukce a mašinérie v Českém Krumlově, Litomyšli nebo švédském královském paláci v Drottningholmu.  

Scénu je možné adaptovat do stávajících divadel, větších sálů, s jednoduchým zastřešením též do venkovních prostor. I mimo historické budovy tak umožňuje plně autentické provozování barokních a klasicistních oper, melodramat, baletů, školských her a činohry typu commedia dell´arte. Zároveň je otevřena novým alternativním jevištním projektům. Scéna Florea Theatrum byla v červenci 2014 otevřena uvedením novodobé premiéry Scarlattiho opery seria. V roce 2015 zde bude uvedena další novodobá premiéra, a to Costanza e Fortezza Johanna Josefa Fuxe.

Více o souboru Musica Florea a projektu Florea Theatrum zde